Zrnko vánoc

Čas je zrnko změřitelné,
 jež se sype z makovice.
 Mlýnkem přesýpacích hodin melme
 náplň buchet našich činů,
 starou moudrost babiččinu:
 vzácný je čas, když jsme spolu
 u ozdobeného stolu,
 vzájemně se milujíce.

Sbohem, časové znamení.

A teď si necelé půl minuty počkáme na časové znamení.

Jako mladý fanda přesného času jsem často při této větě držíval prst nad tlačítkem svých hodinek, abych ho stiskl přesně při šestém pípnutí, kterým astronomický ústav prostřednictvím rozhlasu a televize synchronizoval naše životy. Vždy jsem přesně věděl, o kolik sekund týdně se mé hodinky předbíhají. Z počtu dní uplynulých od jejich posledního seřízení jsem pak lineární aproximací vypočítal aktuální odchylku a byl tak kdykoli schopen stanovit čas na vteřinu přesně. Spolužáci před koncem vyučovací hodiny s povděkem kvitovali mé polohlasné odpočítávání sekund zbývajících do zvonění. Sice to jinak k ničemu praktickému nebylo, ale ten pocit přesného ukotvení v jednom konkrétním bodě časoprostoru nebyl nepodobný zážitkům dobyvatelů severního pólu, učinivších si s Polárkou v nadhlavníku špičkou lyžařské hole ve sněhu značku.

Dnes už pro mne potřeba znalosti přesného času není tak palčivá, spíše se těším, až budu moci odložit své třicet let staré digitálky a začnu se řídit výhradně hodinami biologickými. Možná taky proto, že s rozvojem vynálezů, jako jsourádiem řízené budíky, počítače synchronizované protokolem Network Time a chytrá přenosná zařízení získávající časové informace z mobilních a družicových sítí, přestala být znalost přesného času exkluzivním statkem. Může se ale stát, že se baterie vybije, gadget porouchá, ocitneme se mimo dosah signálu. Role rozhlasového a televizního šíření přesného času byla důležitá, těch šest stomilisekundových pípnutí na kmitočtu 1 kHz se výborně neslo i na větší vzdálenosti a k jejich příjmu nebylo potřeba nic jiného, než obyčejné lidské ucho. Stačilo, aby v horkém odpoledni nechali v některé chalupě otevřená okna anebo někdo poslouchal na dece tranzistorák, a znamení přesného času nás dostihlo i na nafukovacím lehátku uprostřed rybníka.

Pokrok spěje dál, televizní a zanedlouho i rozhlasové vysílání bude kompletně převedeno na digitálně šířená data. Komprimovaný digitální signál ale nelze pouštět do reproduktoru hned jak přijde z antény, DBT tuner musí nejprve několik sekund ukládat přijatá data do vyrovnávací paměti, než je schopen blok dekódovat do analogového tvaru a přehrát. K tomu se přičítá obdobné zpoždění vznikající při kódování zvuku z mikrofonu na vysílací straně. Můžeme si to vyzkoušet, pokud bychom současně naladili třeba Radiožurnál na klasickém FM rádiu a k tomu si tentýž program pustili z přijímače digitálně vysílaného multiplexu. Časový posuv digitálního vysílání běžně dosahuje dvě tři sekundy, u televize i více. Sice se tím odstraní nebezpečí rozpískání zpětnou vazbou během přímých vstupů posluchačů do vysílání, ale totální digitalizace, zejména přechod rozhlasu na T-DAB, s sebou nese dva závažné důsledky:

1. Konec živého vysílání. Posluchači u analogových přijímačů mohli slyšet zpěváka či sportovního komentátora dokonce o zlomek vteřiny dříve, než se zvuk donesl k účastníkům na opačném konci sálu nebo stadiónu. Digitální posluchači už se tím pochlubit nemohou. Obecně akceptovaný časový posuv digitálního vysílání může být navíc lákavý pro cenzory s prstem na tlačítku MUTE, kteří ve studiu slyší obsah vysílání nezpožděně a mají tak možnost vynechávat z "živě" vysílaných projevů věty a slova, která...nechtějí slyšet. Ukázku, jak se to dělalo ještě v analogové éře, jsme viděli v americkém filmu Kozoroh 1.
2. Konec vysílání přesného časového znamení. Nezanedbatelné zpoždění při kódování digitálních dat brání distribuci přesného času tímto tradičním informačním kanálem. Moderátoři nám sice budou stále hlásit, kolik ukazují hodiny ve studiu, ale skutečně přesný čas si tím nenastavíme.

Za vlády komunistů jsme říkali o státním rozhlase a televizi, že kromě výmyslů a lží občas vysílají i zprávy polopravdivé (předpověď počasí) a také informace pravdivé (hlášení přesného času). Obávám se, že období těch posledně jmenovaných pomalu končí.

Odborníci se smějí

Vznik tzv. odborných anekdot je připisován českému velikánu Járovi Cimrmanovi, jak se mohou jeho příznivci  dozvědět v besedě předcházející divadelní hře Lijavec. Pokusil jsem se navázat na tradici odborných cimrmanovských anekdot v těch vědeckých oborech, které ještě nebyly v jeho době dostatečně rozvinuty, jako například digitální fotografie, medicína, informační technika.

Tyto anekdoty nebyly špatné, avšak budily smích jen v úzkém okruhu zasvěcenců. Aby k tomu nedocházelo i zde, doplňuji každou anekdotu vysvětlivkami, které i méně vzdělaným čtenářům umožní proniknout do jejího vědeckého pozadí, a plně tak vychutnat celou komičnost příběhu. Skutečný odborník, který by sem snad zabloudil, samozřejmě může vysvětlivky přeskakovat a oddávat se tak smíchu zcela nerušeně.

- Pane Saudku, k čemu ten trakař? A kam to vezete naši zpěvačku?

- Já vždycky před fotografováním nejprve vyvážím Bílou.

Jak každý moderní fotograf ví, digitální fotoaparáty snímají obraz rozložený do tří monochromatických složek: červené, zelené a modré. V závislosti na intenzitě denního světla, případně na barvě a teplotě umělého osvětlení, věnují profesionální fotografové pozornost seřízení přístroje tak, aby bílé objekty neměly na výsledném snímku vinou rozdílné citlivosti snímačů po smísení těchto tří složek nežádoucí barevný nádech. Tomuto principu se říká vyvážení bílé. 

Anekdotista zde implikuje, že zkušený ateliérový fotograf Jan Saudek proces vyvážení bílé pochopil mylně, což je pro každého znalce české umělecké fotografie představa absurdně směšná.

- Pane doktore, nějak na mě přestávají účinkovat chlípné obrázky.

- Pošlu vás na oční. Možná se vám jenom odchlípla sítnice.

Odchlípnutí sítnice je závažné oční onemocnění s nejasnou etiologií, vliv na jeho propuknutí mají zejména genetické dispozice, v menší míře pak zatěžování zrakového orgánu zvýšením nitroočního tlaku při fyzické námaze, prudkých pohybech hlavou, náročných sportech. Vliv pornografie nebyl prokázán. Možnost, že se v našich ordinacích mohou vyskytovat obvodní lékaři, kteří tuto mylnou hypotézu podporují, je proto každému medicínsky vzdělanému odborníkovi k smíchu.

- Paní doktorko, co to s tou mojí holkou může být? Od té doby, co dostala vyrážku, mluví z cesty a odpovídá na úplně jiné věci, než na co se jí ptám.

- Hmm, podle těch příznaků to vypadá na offtopický ekzém.

Pro kožní lékaře je léčba rozmanitých druhů ekzémů a vyrážek denním chlebem, dalo by se říci, že se většina dermatologů ekzémy živí. Jedním z častých kožních onemocnění je ekzém atopický, jehož název je odvozen z řeckého atopos (nemístný, nefunkční). Nefunkčnost epitelu a úporná obtížnost choroby se dá s přimhouřením oka přirovnat k nefunkčnosti těch diskutérů, kteří na sociálních sítích odbíhají od tématu a diskuse tím rozmělňují. Jejich příspěvkům říkáme, že jsou off topic, tedy mimo téma, od věci. Toto přirovnání je ovšem pouze na úrovni metafory, tj. poetického obratu. A právě představa, že by upracovaní kožní lékaři mohli mít při svém neradostném povolání smysl pro poezii, je nesmírně komická. 

- Dědo, proč tamten mlok v rohu terária pořád zeleně světélkuje?

- Inu, to bude asi numlock.

Počítače pronikly už i mezi nejstarší generaci, dnes snad nepotkáme člověka, který by alespoň zdálky neviděl standardní počítačovou klávesnici sestávající ze tří bloků: alfabetického, navigačního a numerického. Dřívější úsporné modely klávesnic však postrádaly navigační blok s klávesami pro pohyb kursoru, stránkování, přepínání režimů Insert/Delete. Namísto toho byla zdvojena funkce kláves numerického bloku a pomocí tlačítka nadepsaného NumLock (zámek číslic) se zvolilo, zda budeme numerickými klávesami zadávat cifry anebo hýbat kursorem. 

Dnešní konstruktéři na klávesách tolik nešetří, takže kursorový blok se stal standardní výbavou každé desktopové klávesnice a numerický blok proto může zůstávat trvale přepnut na zadávání číslic. Řešení zvané NumLock však stále ze setrvačnosti přežívá a stejnojmenná kontrolka svým permanentním zeleným svitem připomíná jednu překonanou kapitolu dějin výpočetní techniky.

To vše se patrně honilo hlavou hrdinovi naší anekdoty, když mu dotaz zvídavého vnoučete spatřivšího fluorescentujícího obojživelníka připomenul slepé uličky evoluce, a snad mu to i přineslo do tváře nostalgické pousmání.

- Který Svěrákův film získal zvláštní cenu webových programátorů?

- Cookie se vrací.

Hypertextový protokol HTTP, používaný k procházení webových stránek, byl navržen jako bezestavový, což znamená, že zobrazení každé stránky je nezávislé na stránkách navštívených dříve. Tento princip komplikuje tvorbu aplikací s rozšířenou funkčností, na jaké jsme dnes zvyklí, proto výrobce internetového prohlížeče Nescape, a brzy po něm i všichni další, zavedli ukládání stavových informací v podobě parametrů zapisovaných do paměti prohlížeče. Při zobrazení dalších stránek téhož webového sídla (domény) prohlížeč tuto informaci zvanou cookie vrací zpět webovému serveru, který pak podle ní může internauta identifikovat a přiřadit mu jeho přihlašovací relaci, nákupní košík, zvolenou jazykovou mutaci apod. Cookie (česky koláček, sušenka) si proto oblíbili všichni tvůrci webových aplikací a považují jej za nezastupitelnou pomůcku při své práci. 

Anekdotista zde naznačuje, že se autoři filmu Kuky se vrací rozhodli vzdát hold tomuto nástroji a zvěčnit jej v názvu svého divácky úspěšného díla, byť jen ve fonetické transkripci. Všem filmovým znalcům, kteří Zdeňka a Jana Svěrákovy znají, je ovšem tato myšlenka k smíchu.

- Strýcu, proč sa váš Jožin tak pohrdavě uščúřil na můj nový přehrávač empétrojek?

- To víš, cérko, ti dnešní mladí oggaři...

Anekdota nás zavádí na Valašsko, kde je zvykem oslovovat příbuzné i nepříbuzné sousedy jako strýce či tetu, zatímco mladým lidem se zde říká cérky a ogaři. Jedna taková "cérka" si zřejmě nedávno pořídila jeden z mnoha modelů přenosných přehrávačů hudby ve formátu MPEG Audio Layer III, zkráceně nazývaném MP3. Komprimační metoda MP3 založená na vynechávání nepodstatných částí zvukového signálu maskovaných ve spektrální i v časové dimenzi umožnila pronikavé zmenšení velikosti zvukových souborů a tak se nepřímo zasloužila o masové rozšíření hudby v digitální podobě. Byla však zatížena mnoha licenčními spory, proto skupina nadšenců Xiph.Org vyvinula alternativní komprimační formát Ogg Vorbis s otevřeným zdrojovým kódem bez patentových nároků, podle používané souborové přípony často nazývaný Ogg. Soupeření mezi zastánci rozšířeného a populárního formátu MP3 a mezi stoupenci kvalitnějšího, patenty nezatíženého open-source formátu Ogg připomíná řevnivost mezi příznivci operačních systémů Windows a Linux. Vnímavý čtenář anekdoty vypozoruje tento konflikt i v Jožinově úšklebku, a není-li osobně předpojatý, s chutí se tomu zasměje.

Bitvy informační války

Když si babička s dědou koupili první tranzistorák, svůj předválečný přijímač Telefunken mi věnovali na rozebrání. Přistupoval jsem k pitvě s veškerou odpovědností svých jedenácti let. Zejména mě zajímaly hliníkové válce vyrůstající ze šasi. Obsah těch štíhlejších byl zklamáním, nalezl jsem zde pouze svinutý metalizovaný papír plovoucí v jakémsi páchnoucím elektrolytu. Zato pod krytem mezifrekvenčních transformátorů a oscilátorových obvodů to bylo mnohem zajímavější, spousta různobarevných kondenzátorů, cívek se šroubovacími jádry a naklápěcích vazebních vinutí. Jenom mne překvapilo, že už mě kdosi v rozebírání předběhl, z některých cívek zbyly jen pahýly drátu nesoucí stopy štípacích kleští. Od dědy jsem se pak dozvěděl, že za válkyzrušily protektorátní úřady rozhlasové vysílání na rozsahu krátkých vln. Majitelé přijímačů museli předložit své aparáty do servisu, kde jim byly bezplatně upraveny odstraněním cívek potřebných pro příjem krátkých vln a zavěšením varovného štítku upozorňujícího na zákaz poslechu zahraničního rozhlasu.

Někteří méně bojácní občané si však přesto poradili. Stačilo připojit výkonnější anténu a zkratovat oscilátorovou středovlnou cívku drátkem vhodné délky, případně na přepínači vlnových rozsahů najít vhodnou mezipolohu a s využitím vyšších harmonických kmitočtů oscilátoru se tak někdy podařilo i na upraveném přijímači BBC zachytit.

O pár let později už jsem zkušenosti nabyté rozebíráním přijímačů zúročil opačným způsobem. Většina československých radiopřijímačů se vyráběla bez rozsahu krátkých vln, anebo pouze s pásmem 49 m, které bylo pro příjem atraktivních zahraničních stanic nepoužitelné. Stačilo však identifikovat v rádiu cívky nepotřebných vlnových rozsahů, nahradit je několika závity tlustšího drátu, doladit a ejhle, Hlas Ameriky nebo Svobodná Evropa byly najednou dostupné. Objevil se však jiný problém: záměrné rušení. Pro komunistickou stranu byl přístup občanů k informacím o jejích zločinech a o disentu stejně nežádoucí, jako pro německé nacisty zprávy londýnského rozhlasu o porážkách Wermachtu, a tak nelitovala prostředků ani energie k vysílání  chrčivých pazvuků překrývajících vysílací frekvence zahraničního rádia. O kvalitním provedení a výkonu těchto rušiček jsem se mohl přesvědčit během školní exkurze v poděbradském vysílacím středisku, když nám jeden z přítomných techniků šeptem prozradil, co je jeho skutečným účelem.

Proti rušení tehdy občané bojovali několika způsoby: někteří vyjížděli poslouchat zahraniční rozhlas na své venkovské chaty, mimo dosah lokálních městských rušiček. Často nám pomáhala sama příroda periodickými denními změnami odrazivosti ionosféry, kdy se vysílání přicházející z okrajových míst západní Evropy postupně odráželo do jiných míst naší vlasti, než signál z rušiček. Stačilo mít vysledováno, ve kterou denní dobu je na různých vlnových rozsazích nejlepší poměr užitečného signálu k rušení, a včas přelaďovat mezi 13, 16, 19, 25 a 31metrovým pásmem. Pokud zahraniční vysílání přicházelo z jiného azimutu než od Poděbrad, dobrým řešením byla rámová anténa, jejímž natáčením se dal vybrat směr, v němž bylo rušení nejslabší. Ideální byl pro tyto účely lotyšský přijímač Sport, který jako snad jediný na našem trhu používal i pro krátkovlnné rozsahy 16 až 25 m feritovou anténu, na rozdíl od jinak obvyklé všesměrové antény prutové.

V dnešní době se vládnoucí kruhy již necítí ohrožovány informacemi z tradičních masových médií, neboť ty se jim daří krotit pomocí legislativních a ekonomických nástrojů. Štafetu šiřitelů nezávislých informací přebírá Internet, který umožňuje publikovat své názory i malým skupinám či soukromníkům  s minimálním náklady. A situace se opakuje: státní moc hledá způsoby, jak zamezit zveřejňování nežádoucích myšlenek. Boj proti terorismu, dětské pornografii nebo porušování nakladatelských práv je vítanou záminkou, jak nastolit cenzuru bez významného odporu ovčanů.

Kdo se chce dnes dobrat k potlačovaným informacím, nestačí umět postavit krystalku nebo naladit superhet. Naštěstí existuje na síti dostupný dostatek  návodů jak si zajistit soukromí a neomezený přístup k informacím - šifrováním přenášených zpráv (PGP), utajováním souborů na disku (TrueCrypt), skrýváním samotné skutečnosti, že zpráva obsahuje utajené sdělení (steganografie), anonymizací svého počítače pomocí přestupních bran (anonymizační proxy, Tor), obejitím cenzurních zásahů do jmenných serverů.

Každý režim se vždy snažil zamlčovat informace, které jej diskreditovaly, to je přirozená sebezáchovná zpětná vazba každého systému. Historie nás zároveň učí, že přesto byl takový systém dlouhodobě nestabilní a lidé si brzy našli protiopatření, ať už se jednalo o pálení nežádoucích knih inkvizicí, kastrování rozhlasových přijímačů fašisty, rušení zahraničního vysílání komunisty, nebo snahy o cenzuru internetu organizátory nového světového pořádku. Vděčíme za to nehmotné, tedy duchovní povaze informací a hluboce zakořeněné touze člověka znalosti získávat, rozmnožovat a šířit.

S rozšířením internetu se však objevuje další zbraň: zahlcení. Nemohou-li vládnoucí kruhy nežádoucí informace zcela potlačit, nechají vytvořit velké množství obdobných, ale často zkreslených až lživých zpráv. Je-li třeba zakamuflovat průšvih, zavrtí psem a odvedou pozornost méně škodlivým, avšak čtenářsky atraktivnějším pseudoproblémem. Rozmělní informace v moři jiných zpráv podporou bulváru a kultu celebrit. Konspirační teorie zdiskreditují vytvářením jejich nesmyslných variant a posléze jejich vyvracením. Pomocíuměle vytvářených falešných nebo najatých identit ovlivňují diskuse.

Zdá se, že vládnoucí kruhy našly v systému regulace oficiálních médií a v přehlušování nezávislých zdrojů informační inflací mocný prostředek. Jak proti němu bojovat?

Informační zdroje si z velké míry určuje každý sám - výběrem pořadů, na které se dívá, tiskovin, jež odebírá, volbou sledovaných osob v komunitních sítích, obsahem své čtečky RSS. Na tyto zdroje si pak aplikujeme každý svou vlastní kredibilitní matici, přisuzováním věrohodnosti na základě zkušeností. Je to pracné, ale věřím, že se časem objeví systém, který nám s tím pomůže, a jsem na něj zvědav.

Balicí manuál

Pokud jsi, hošíku, ve věku mladém,

při řeči s děvčaty podoben oslovi,

názorné příklady najdeš zde skladem

jak zapříst rozhovor, jak dívku oslovit.

Slečno, vy jste Nový svět,

lákavá jak zlata kus.

Přes Atlantik chtěl bych jet,

být váš Kryštof Kolumbus.

Slečno, jste vzor elegance,

vidím ve vás princezničku.

Pojďte se mnou ke studánce,

s malým princem, pomaličku.

Slečno, jste můj šálek čaje,

svíravá jen maloučko.

Jemně třemi prsty zkraje

uchopím vás za ouško.

Slečno, malá Alenko

v říši divů za zrcadlem,

jak hedvábné vlákénko

chci se protkat vaším prádlem.

Slečno, alarm ve mně houká,

opojně jste mladičká.

Kdybych policistům foukal,

zezelená trubička.

Slečno, vaše odvěsny

způsobují mokré sny,

přepínají střelce.

Pojďme sečíst čtverce!

Slečno, mám hlad vitriolu

a vám zase chybí něha.

Zbavujme se zásad spolu,

zneutralizujme pH!

Slečno, pojďme si teď hrát

na drzého nezbedu.

Chci vás prsty ovládat

jako displej iPadu.

Slečno, do výčtu mých kvalit

patří to, že umím balit.

Mám i trávu (dvě tři deka).

Chcete vidět mého špeka?

Slečno, vy už nejste dítě!

Nádherně se vyvíjíte,

ustálím vás v sirnatanu.

Pojďte, napustím vám vanu.

Slečno štíhlá jako tyčka,

chci být hasič, jenž vás hýčká.

Při požáru po vás sjíždí

od krku až dolů k hýždi.

Slečno, ctnostná Jano z Arcu,

lákáte jak čerstvý rohlík.

K hotdogu je třeba párku,

ten můj bychom zkusit mohli.

Slečno, jsem z vás opojen, 

jste má švestka a já vosa. 

Teď už mi jde o to jen, 

kudy do vás vnořit sosák. 

Slečno, věřte, nechci vás

nijak nutit do striptýzu,

obdivuji však váš pas.

Smím vám do něj dát své vízum?

Slečno, vidím květy růst

na úsměvu rozpustilém.

Popráším vám bliznu úst

jako motýlek svým pylem.

Slečno, jste-li na mé hrudi

jako metál připjata,

hned to ve mně touhu vzbudí.

Pojďme vzývat Priapa!

Slečno, buďte koňskou stájí

mému závodnímu oři.

Žíly se mu napínají

touhou, že se do ní vnoří.

Slečno, s láskou hledím rád

ženám do tváře.

Naučím vás milovat

misionáře.

Slečno, buďte garáží

zámožného lorda,

do níž denně zaváží

luxusního Forda.

Slečno, hra se na vás chystá:

budu iluzionista.

Přeříznu vás střelhbitě,

a vy potom zmizíte.

Slečno, chtěl bych s vámi spát.

Nedělejte grimasu,

stačí se jen pousmát

na znamení souhlasu.

Jak je to s tím tykáním

Atributem předchůdců společnostních sítí, kterými byly radioamatérské kluby, Fidonet, chatovací kanály a diskusní servery, vždycky bývalo všeobecné vzájemné tykání. Částečně to vyplývalo z technických překážek, které musel zájemce o zapojení umět překonat - postavit si vysílačku (hamradio), nakonfigurovat modem a speciálního poštovního klienta (Fido), zařídit a zaplatit připojení k Internetu. To byl jakýsi přirozený filtr, který zaručoval, že se do komunity dostávají pouze osoby s jistou minimální úrovní technické a sociální inteligence, tedy potenciální kolegové.

Se zjednodušením přístupu na net přicházejí davy nových lidí, kteří za sebou mnohdy táhnou zlozvyky z reálného světa, aroganci, vykání. Je až komické, že vykání se nejčastěji dožadují lidé skrývající svou skutečnou identitu a někdy i pohlaví za děravou masku přezdívky, nezřídka zvolené z pohádkového světa. Přitom v českých pohádkách i ten sebehloupější Honza nebo chudobná stařenka panu králi zásadně tykají, aniž by to snižovalo jeho majestát.

Dnes už se sice nemusíme zdlouhavě dorozumívat morseovkou nebo krátkými textovými zprávami, avšak rozsah komunit je mnohem větší než v síťovém pravěku a času nám nepřibývá, nevidím tedy důvod zavádět zdržující společenské konvence skutečného světa do netikety. Pokud chci někoho neznámého na síti kontaktovat, nemusím čekat, až si budeme vzájemně představeni, a také pozdravy a společenské fráze se vynechávají anebo nanejvýš nahrazují dvouznakovou zkratkou.

Automatické tykání je další přirozenou cestou k urychlení a usnadnění kontaktů a nám staromilcům navíc evokuje doby, ve kterých byla příslušnost k síti známkou jistého spiklenectví a kolegiality. Dalším důvodem může být také obtížnost zapamatovat si při větším počtu kontaktů, s kým si tykám a s kým ne. 

Vzájemné tykání na internetu tedy považuji za známku soudržnosti s komunitou, nikoli za bodrou soudružskost či familiárnost, ani za nedostatek úcty a respektu. Já se dopouštím vykání jen ve čtyřech situacích:

1. v obchodním a úředním styku
2. při komunikaci s člověkem, kterého znám osobně, a při setkání F2F si rovněž vykáme
3. pokud si o to dotyčný výslovně řekne
4. pokud komunikuji se zjevným blbcem

Hranice mezi posledními dvěma případy bývá často neostrá. 

Bulhimeriky

Na letišti v Burgasu 
koukají mi do pasu. 
Být tak muslim, 
to by, myslím, 
svléknuli mne do pasu.

Bulharskou dívčinu tmavou
chtěl jsem si malovat nahou
při světle svic.
Neřekla nic,
jen pořád kroutila hlavou.

Holky na Slunečném pobřeží
rády si ve vedru poleží
nahoře bez.
Trpím jak pes,
studené pivo však osvěží.

Zralá žena ze Sofie
rohlíkem se neopije,
zato výská,
když se pliska
do jejího hrdla lije.

Změna v initiáři,
jsou to lháři, Bulhaři!
Bylo marný
jet do Varny,
piko se tam nevaří.

Ušní červi

Asi taky znáte schopnost vzlezlých melodií uhnízdit se v mozku.
Neodbytně hlodají jako ušní červi a drze si v nevhodných chvílích uzurpují focus pozornosti. Přitom ani není třeba, abychom ji zaslechli v rádiu, spouštěčem může být nahodilá vzpomínka, asociace, sen.
Někdo doporučuje dotyčnou skladbu vyhledat, zakoupit nebo stáhnout a pak několikrát přehrát. Mně se osvědčilo si k ní sehnat noty, nastudovat ji do všech detailů a naučit se ji hrát.

Pokud bychom přirovnali úpornou svědivost chytlavé melodie ke stavu zamilovanosti, pak její interpretace je ekvivalentní tomu, že se s dotyčnou pomilujeme.

Pak existuje ještě třetí, nejvyšší stupeň obcování s muzikou: umět sami novou krásnou hudbu plodit. Toto umění je však dopřáno jen velmi nemnohým.

A to je dobře, jinak by nám v životě nezbyl čas na nic jiného.

Hádanky nepozorného čtenáře knižních hřbetů

aneb Adná búkva i kakája razníca!

Ve které knize popsal Čapek výrobu piva s využitím netradičních přísad?
Várka s mloky.

Které Shakespearovo drama líčí snahu cikánské dívky o začlenění do komunity na webserveru pro menšiny?
Romea a Julie.

Kterým dílem podpořil Geoffrey Chaucer zahraniční investice do britského průmyslu?
Canterburské pobídky.

Ve které publikaci popisuje burzovní makléř Verne své zkušenosti s dlouhodobě vázanými akciemi?
Patnáctiletý kapitál.

Ve které knize kritizuje Božena Němcová bezbřehou nymfomanii?
Balička.

Ve které publikaci popsal Victor Hugo své pokusy se snižováním teploty varu vody?
Devadesát, vři!

Ve kterém románu varuje Čapek před zneužíváním masážních pomůcek při komponování hudby?
Život a dildo skladatele Foltýna.

Ve které pohádce vylíčil Joseph Heller dramatický souboj prince s drakem?
Hlava 22.

Ve které knize popisuje R.A.Henlein zažívací potíže domácích zvířat?
Kočka která prochází bzdí.

Která kniha Josefa Škvoreckého znamenala historický mezník v technice
stavby mostů?
Konec pylonového věku.

Který kontroverzní román Vladimíra Nabokova kritizuje velikonoční obyčej kropení mladých děvčat?
Polita.

Ve kterém díle prezentuje Charles Bukowski vizi propojování internetů?
Všechny sítě světa i ta má.

Ve které knize líčí Karel Poláček osudy chlapců v léčebně mentální anorexie?
Tylo nás pět.

Ve kterém díle ironizuje Václav Kaplický pokusy tchýně o zatlučení hřebíku?
Kladivo a čarodějnice

Ve které knize popisuje Arnošt Lustig nedobrovolný odsun Jiřího Paroubka do Terezína?
Transport z RaJe.

Ve kterém dramatu popsal Karel Čapek své začátky s kouřením cigaret?
První sparta.

Ve kterém románu obviňuje R.A.Henlein pracovníky divadelních šaten z nešetrného zacházení s kabáty?
Vládci poutek.

Která Havlova divadelní hra popisuje obtíže zpřístupňování sněhem zapadané cesty ku Hrádečku?
Odházení.

Jak nazval Viewegh svůj nejnovější životopis desetibojaře a filantropa Šebrleho?
Roman pomůže.

Ve které knize z období sovětské okupace zmiňuje Petr Šabach obtíže při pálení rudé vlajky?
Hovno hoří.

Která scifi novela předvídá úspěchy sovětské vědy v boji s inkontinencí?
Pamprsky inženýra Garina.

Kupředu levá

být jedním z davu, anonymním kolečkem v soukolí, mravencem v uniformě kolektivu, pochodovat a nevědět kam ale neřešit to, pod maršem fléten a bubínků se zhypnotizovaně valit přes spáleniště, přes krvavé řeky

nadšení ve tvářích prvomájových lidí v padesátých letech je opravdové, stejně jako byly o dvě desetiletí dříve upřímně míněny výkřiky Sieg Heil! a o dvě tisíciletí dříve skandování Ukřižuj!

je to lákavě sladké jako opětovné propadnutí do ranního spánku státi se lumíkem, svou vůli a myšlení přenechat krysařům vytyčujícím směr pochodu, nechat se vést Žižkou, Leninem, Hitlerem, Maem, Pol Potem... kam to bude příště?

Rozina

Rozina Jadrná-Pokorná (27.12.1924 - 1.4.1988)

  Fenomén Rozina nemohou neznat posluchači hudebních pořadů rádia Svobodná Evropa, jednoho z mála zdrojů západní hudby dostupných v předinternetovém Československu. Její způsob komunikace s posluchači dobře vystihl Jan Schneider: u přijímačů jsme měli pocit, že si s náma povídá tváří v tvář. Osobně empatický přístup moderátora při živém vysílání tehdy zdaleka nebyl běžný, a v komunistickém státním rozhlase už vůbec ne. 

Rozina si patrně vedla kartotéku, kam si značila střípky informací z dopisů svých posluchačů, a pak je překvapovala cílenými otázkami nebo slovy účasti nad jejich problémy. Díky tomu měli posluchači pocit téměř rodinné sounáležitosti, i když jsme se znali jen pod přezdívkami. Použít své pravé jméno v dopise do "štvavého hnízda řízeného nepřátelskými špionážními centrálami" by pro odesilatele znamenalo přímou pozvánku k výslechům na státní bezpečnosti. A tak Rozina pouštěla písničky a laskavá slovíčka pro všelijaké Bábinky, Jarky z Vysočiny, Evy z Chropyně, případně Medvídka Pú (můj tehdejší nick). 

Přiznám se, že jsem její hudební vkus nesdílel, mně více vyhovoval tvrdší rock než francouzské šansony či její protežovaný Little Drummer Boy. Rozina ale ochotně vyhovovala všem hudebním přáním svých posluchačů, která se podařilo z Československa do rádia doručit, a svým přehledem o archivu gramodesek v RFE byla pověstná i mezi kolegy z ostatních hudebních redakcí.

Rozinino vysílací okénko se v osmdesátých letech otevíralo už jen v sobotu od 15:10.
Díky webu RFErl.org je dostupný záznam alespoň kousku jednoho hudebního odpoledne včetně hvízdané znělky a jejího charakteristckého hlasu.

V posledním roce bylo její moderování přerušováno záchvaty kašle, až nakonec musely být vstupy předtáčeny na pásek. 

Nechápal jsem proč, živé vysílání přece vždy bývalo hlavní devizou rádia, a Rozina sama nepřiznala, že je nemocná. Anebo jsem tehdy ty náznaky nevnímal. Po její smrti odvysílali rozhlasoví přátelé vzpomínkový medailonek, který mě napadlo natočit na magnetofon, takže si nyní po letech můžeme připomenout důvěrně známé hlasy jejích kolegů:

Honza Douba
Jaroslav Dresler
Dalibor Žák
Jan Schneider
Milan Schulz
Karel Moudrý
Olga Valeská
Pavel Kohn

Jan Schneider

Pásma hudby a poezie Jana Schneidera byla spolu s Padesátkami na kanape Karla Kryla jedními z prvních rozhlasových poetických pořadů, které mne jako pragmatického technika s nohama na zemi oslovovaly. Dokonce tak moc, že jsem během návratu z nedělních návštěv prarodičů šlapal na plyn, jen abychom včas stihli začátek pravidelného vysílání v 17:10. Několik relací jsem si tenkrát nahrál na magnetofonový pásek, který jsem při nedávném úklidu objevil a zdigitalizoval.

Třeba i dnes, o čtvrt století později, někoho osloví a pomohou 

odpoutat nohy od země. Nebo alespoň pamětníkům připomenou pocity teplého útočiště duše v ušáku u magického oka rádia, kdy se sněhové vločky za oknem usedavě snažily vybělit bezútěšnou šedivost osmdesátých let.

Za temné bublání v pozadí nahrávek nemůže nízká kvalita přeloučského magnetofonu, ale záměrné vysílání československých státních rušiček, jež se svými chrochty snažily občanům znechutit poslech zahraničního vysílání.

Za useknuté začátky některých vět ovšem nesu plnou vinu já, neboť jsem se s prstem na tlačítku PAUSE a s očima pod vlivem slyšeného rozostřenýma často zasnil. Nebylo divu, vždyť

    sny vstupovaly bez klepání a odkládaly realitu na věšák v předsíni.

Dvojtečka v bílé
Kličkový paragraf
Labyrint srdce
Osm básní na vidličku
První prosincová neděle
A nakonec ještě ukázka z Krylovy Padesátky na kanape:
Děkuji